Celý svět chce pomáhat, nezdá se vám??

     Poslouchám rozhovor dvou žen u vedlejšího stolečku. Nechci, ale baví se nahlas a opravdu jsem blízko. Tak blízko, až mě to i obtěžuje a tak si dávám sluchátka do uší a začínám poslouchat Věčné haleluja, písníčku, která uzavírala pohřební ceremoniál mojí maminky. Krásná písníčka. Ale teď už k tématu. Než jsem si sluchátka nasadila, povídá ta jedna, jak se v nějaké nadaci snaží dát dětem takové dary, aby se cítily dobře - ty děti, aby jim pomohly. No a ta věta mně nějak bouchla do uší. Proč? Protože ve světě lidé "frčí" na pomáhání, staví to na odiv, povídají o tom, jak pomohli tomu nebo tomu, co darovali na nějakou charitu, dávají si fotky s pomocí na profily sociálních sítí.... Je to prostě cool. Ale... Má to samozřejmě háček a my křesťané víme, jaký. V Písmu je jasně řečeno, ať pomáháme, ale ať o tom nikdo neví. Konkrétně jde o verš z Matoušova evangelia:

• Matouš 6, 3 "Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice,"

     Když je člověk zachráněn, když je znovuzrozen, stane se to, že už nemluví o své pomoci. Prostě ji koná. Znám to z nemocnice. A nejenom z nemocnice. Člověk pomůže občas někomu v autobusu, v nemocnici, na ulici.... Ale pomůže a konec. Už o tom nemluví. 

     Ale svět? Svět to musí zdůrazňovat, protože ví, že ostatní lidé ze světa budou soudit a hodnotit. Budou hledat, co "dobrého" kdo udělal. Co "navíc" kdo udělal. Protože jinak to neumí. Tak mně k tomu napadá takové heslo "mít ostré lokty" - prostě člověk se musí všemi prostředky snažit, aby se udržel na nějaké pozici, aby ho lidé vnímali a "brali". 

Kdo je ve světě ticho a nemluví o své pomoci, jakoby ji neudělal. Může to dojít i k opačnému hodnocení z okolí. Prostě člověka jsou ostatní lidé odsoudit, protože on přece neudělal nic dobrého. Prostě on jen o ničem nemluvil. 

Posuzování, odsuzování, hodnocení.. Nevyhneme se tomu nikdo, kdo žijeme na této planetě. Ale rozdíl je pro mě patrný. Já osobně jsem dřív taky měla potřebu mluvit o něčem, co dobrého jsem udělala. Aby si mě někdo všiml a pochválil. Teď prožívám opačný extrém. Například před pár dny jsem byla pozvána ke svým vedoucím, abych pověděla o sobě a mé práci... A já mlčím. Nedokážu "prodat" svoji práci. Už to neumím. V srdci vím, že dělám maximum pro pacienty, kolegyně sanitárky i zdravotní sestry či doktory. Ale už se prostě nebudu chválit. Je to dobře nebo špatně? 

Kdoví. Žiju přece ve světě. Ale... V Bibli je jasně psáno, že se to nemá vědět. Tak to prostě říkat nebudu. 

A jak to máte vy? A jak je to ve vašem okolí? Budu ráda za vaše postřehy ze života.... od vás, křesťanů, i od vás, kteří v Boha nevěříte...

Píšu pro chválu našeho Pána Ježíše Krista, který mě i ostatní spasil svou obětí na kříži, vykoupil nás z hříchů a díky němu můžeme žít svůj vztah s Bohem. Můžeme žít obklopeni láskou Ježíšovou, láskou Boží a vědět, že nás čeká život věčný v Jeho blízkosti. Haleluja!!