Když si to všechno uvědomím

     Tak už jsem třikrát začala a zase vše smazala. Psát o Bohu je pro mě nesmírně těžké, protože slova, která napíšu a přečtu, si prostě stále nevystihují Boha, Otce, Hospodina. Jeho velikost. Nic Ho nevystihuje. Nic z mé hlavy,  žádné slovo. A zase přicházím k Bibli. Bible, Písmo svaté, Slovo Hospodinovo, jen tam je PRAVDA. Ale chci cosi říct. Cosi, co mě naplňuje hruď, cosi, co ze mne chce vytrysknout, protože prostě cítím velký tlak. Tam, uvnitř. U srdce.. V duši.... Přemýšlím, co to je? Je to láska? Láska k Bohu? Je to pocit štěstí, že jsem Jeho dítě? Radost z toho, že mě opatruje, že nejsem sama na celý ten život tady na Zemi? Ano, možná od každého kousek. Kousek lásky, protože lásce se učím. Každým dnem, každou větou přečtenou v Písmu, láskou se učím, jelikož mě vyučuje sám Ježíš Kristus. Jeho milost, jeho láska mě mění a učí mě milovat. Neumím to. Někdy mě to trápí. Ale učím se také být trpělivá. Musím i trpělivě proměňovat svoji přirozenou fyzickou hříšnost. Pomalu, tak jak to Bůh chce, tak jak mi pomáhá, tak jak to prostě zvládám i já. Někdy se sama vidím tak moc hříšně, tak moc si vyčítám různé věci, až mě ale opět Bůh přemůže a já se ocitnu v objetí Jeho lásky. Je to takový proces, neustálý koloběh pocitů, prožitků, vědomí Boha a Krista. A taky Ducha svatého, který ve mě silně působí. 

      A tak píšu, píšu, jak jsem šťastná, že i mě Kristus zachránil, že mě byly smyty hříchy, že jsem milována, že Bůh nade mnou rozprostřel svoji paži, ochrannou paži. A že mě často bere za ruku a vede mě. A já pořád nevím kam. Nevím. Opravdu. Někdy závidím lidem, co mají v životě nějakou jistotu - ve smyslu že mají práci a té se věnují.. Já? Já už přes 30 let proplouvám různými zaměstnáními, učením se, vztahy, místy, kde žiju.. Když bych teď spočítala adresy, kde jsem kdy bydlela.. Hmmmm - Jdu to zkusit sečíst. Takže..jsem napočítala 11 míst, kde jsem žila alespoň několik týdnů. A dost možná mi něco uniklo. Je pravda, že jsem si uvědomila, že jsem schopná žít kdekoli. Ač teď mířím do rodného Blanska, kde mám rodinu. Ale žít mohu opravdu kdekoli. Kolikrát jsem jen slyšela od různých lidí, že by se nikam nikdy neodstěhovali. Protože tam to znají. A opět jdu do neznáma - dávám výpověď v nemocnici, hledám si novou práci na Moravě. Zatím mně na všechny žádosti odpověděli negativně. Zkouším různé profese. Netuším, kde mě Bůh chce mít. Vlastně trošku tuším, ale v této oblasti se ještě hodně budu muset modlit o důvěru, abych opravdu s důvěrou v Boha začala.. Ale s jistotou vím, že mě Bůh neopustí. Takže nevím, ale vím. A to mi prosím vás bylo padesát let. To už většina lidí přemýšlí spíš o důchodu. a já jdu studovat, stěhovat se, hledat si nové místo. Trošku šílené vzhledem k běžnému životu. Ale myslím, že Bůh ví, proč mě takto vede. Vím to. A basta. No, občas prostě pochybuju. To si také musím přiznat. 

     Ale průlet mým rozmanitým životem nebyl vůbec důvod, proč píšu tento příspěvek. Tím důvodem byl Bůh. Moje radost, že jsem u Něho v bezpečí. Vědomí, že Boží plán je svrchovaný, že jediný a bude uskutečněn ač chceme či nechceme..... Vědomí emocí lidí, kteří Boha neznají, jejich strach z budoucnosti, jejich nenávist k těm, co způsobili nějaké zlo.. Jejich nadšení z někoho, ke komu vzhlížejí, ačkoli zase brzy se přikloní zase k někomu jinému. Takové to davové šílenství. Mluví se o něčem, a davy se vrhají tím směrem. Díky sdělovacím prostředkům třeba. 

     A tohoto jsem prostě uchráněna. Protože vím, že Bůh má se mnou plán, že mě vede, že se o mě postará. Jsou to Jeho zaslíbení, které dal všemu svému vyvolenému lidu. Jsem šťastná, že mě obrátil moje srdce, že mě vytrhl ze světa. Z toho místa, kde je vše v chaosu, do místa, kde má život jasná pravidla. A těmi pravidly jsou nařízení Hospodina. Ty nařízení, které do praxe uvedl Ježíš Kristus. 

      Je krásné čím dál tím míň unášet se emocemi a pocity, které dříve tvořily můj život. Nyní už ne. Nyní už jen velice velice málo. Teď už mám zákon Hospodinův vrytý do mého srdce a ten už nedovolí, aby se mi stávalo, to co dřív. 

     Bez Hospodina nelze žít. Není život bez Krista. To, co si lidé pletou se životem - to je směs úniků a strachů - z budoucnosti, z opuštění, ze samoty, z nedostatku. úzkostí a obav z nepřijetí dalšími lidmi. Směsí chování, které musí někoho poškodit, aby druhého vyzdvihlo. Zmítání se různými směry, za různými názory, za lidmi, kteří jsou "vidět". 

     Miluju Boha. Cítím se s Ním v bezpečí. Vím, že mě nenechá padnout. I když to občas taky může být pěkně nepříjemné. Ale vím, že mě povede dobře. S Ním mám jistotu. Jistotu že žiju, že budu žít. Navěky. S Pánem Ježíšem Kristem. Amen.