Sebelítost je obrovský hřích
Sebelítost. Člověk si řekne, no někdo holt na to trpí. Když se člověk lituje, když vnímá křivdu ze strany bližního, když se cítí odmítnutý, nepřijatý okolím. Psychologové by snad měli nějakou radu. Ezoterika taky. A to zejména rada zaměřit se na sebe, věnovat se sám sobě, dát sám sobě pozornost, najít něco, co mě těší. To jsou takové ty běžné rady ve světě. Ale....
Pomohou? Na chvíli ano. Ve chvíli, kdy si vyberu činnost, která mě baví, opravdu přichází pocity velice příjemné. Člověk prožívá štěstí, radost, smích. A ještě když je lidí více, společně se dá také dobře povzbudit. Ale pak zase přijde chvilka, kdy nám není dobře. zase nás někdo zraní. Proč? Můžeme se ptát, proč se nám to děje. Proč nám zase někdo nepomohl, proč nás někdo zase nepozval na nějakou oslavu, proč si mě někdo nevšímá....
Znáte ten pocit? No, myslím, že ho čas od času prožívá každý. Já nejsem výjimka. Velice dobře vím, o čem píšu. Ale co s tím? Činnost oblíbená s radostí se střídá s bolestí a smutkem a lítostí. A tak pořád dokola. Ale.... Ve chvílích samoty - myšlenky nabývají na síle... Úplně dokáží zahltit. Tak přichází rada - vyprázdni svou mysl... Medituj. Myšlenky nesmí mít nad tebou moc.... A jsme v ezoterice. Jóga, různé energie, uvolňování čaker, energetických kanálů.... Zase začínáme pociťovat dobré pocity, štěstí. V akci je nám dobře. Ale zase přijdeme domů a zase padáme do beznaděje.... Ale podpora lektorů a guruů je silná. Uvolňuj svou mysl, nech energii volně proudit, ta čakra je zablokovaná - jdi na terapii.... a tak dál a tak dál.... Začal kolotoč, nebo spíš horská dráha. Nahoře - štěstí, uvolnění, klid mysli, dole - pocity smutku, lítosti, nenávisti k sobě i ostatním, ukřivděnost... atd.
Člověk, který nasedl na tuto horskou dráhu, si mnohdy nevšimne, že se vzdaluje realitě. že žije, ale je to jakoby v jiné dimenzi. Opět vím, o čem píšu. Sama jsem jezdila. A super rychle. Nahoře to bylo bááááájo. Dole? Strach, slzy, úzkosti, ukřivděnost, samota, a zase - nahoře - radost, pocity síly, víra v sebe... dole - frustrace, bázlivost, neukotvenost.... atd atd atd
A stále pořád dokola sami sebe ubezpečujeme, že si zasloužíme něco lepšího, že si zasloužíme šťastný život, že nás přece lidé musejí mít rádi, protože neděláme nic zlého. Přece jsme dobří. Jde nám o dobro pro všechny.... Proč zrovna já??? Věříme, že to dokážeme, že přece sílu máme, že jsme to světlo, vždyť mně to řekla lektorka na semináři sebelásky... cvičitel jogy.... já jsem světlo.. svítím ostatním jsem tady pro druhé.. jsem dobrý člověk.... Tak proč zase brečím? Proč se mi zase stalo toto? Proč mě ostatní nechápou? Tak takhle nějak to může vypadat. To jsou příklady. Ale tak nějak.
Jak z toho ven? Nejdřív je třeba si uvědomit, že jsem sama sebe nestvořila. Proto už zde je jasné, že je někdo, kdo nás - lidi - stvořil. A nejen nás, ale také svět a vše... Ano. Když jsem sama sebe nestvořila, nemohu mít sama dost síly na to, abych vše zvládla. Hmmmm. Stvořitel je Bůh. A proto Bůh je ten, kdo nám může pomoci. A vlastně nejen může, ale také chce. Ale on chce, abychom ho uznali jako stvořitel. Jako toho, kdo má absolutní moc nad vším a nad všemi. Proč jenom jsme my lidé tak tvrdohlaví a nevidíme to?? Proč?? Proč jsme tak zatvrzelí, tak vzdorovití? Proč chceme všechno sami?
Takže je tady Bůh, stvořitel. Ale my jsem zhřešili. Že? Nebo ne? Nebo to nevíte? Aha, vy si vlastně možná ještě myslíte, že jste dobrým člověkem. No tak tedy zde musím nesouhlasit. Já si také dlouho myslela, že jsem dobrým člověkem. Ale přemýšlejte. Ano. Vraťte se ke své mysli. My totiž musíme myslet. VYprázdněná mysl, co nám rodí východní guruoové, nám opravdu nepomůže se v životě vyznat. Jak já měla krásně vyprázdněnou mysl.. A to jsem ještě používala rapé -šamanskou medicínu, aby mně to šlo ještě líp. Nemyslet. Ach, když si to teď uvědomím - děs a hrůza. Už bych toto období "nemyšlení" opravdu nikdy nechtěla vrátit. Takže mysleme...
Už první člověk - Adam a Eva - zhřešili. Neuposlechli Boha, chtěli být chytřejší než On. Aha, a to vlastně chceme i my, co? Chceme být jako Bůh. nebo snad víc? Takže stop. Brzda. Hřích byl tenkrát uskutečněn a stále jsme proto všichni, opravdu naprosto VŠICHNI , odděleni od Boha. Ale jak se k Bohu přiblížit? Jak k němu, aby nám pomohl? On totiž po nás něco chce... Chce abychom se chovali určitým způsobem. Ale to přece nemůžeme dokázat. Pořád. Ano i myšlenka může být hřích... Tak co teď? A možná si uvědomíme, že na vánoce zpíváme tu písníčku: narodil se Kristus Pán veselme se... anebo další písníčky a zazní tam slovo spasitel. Hmmmm - ale nikdy jste o tom nepřemýšleli?? Takže ano, Bůh nám lidem poslal svého jediného syna - Ježíše Krista - aby nám řekl jak máme žít, abychom mohli vejít do království božího. Jak žít zaliti láskou a milostí od Boha Otce... Ano, Ježíš Kristus je odpovědí. Skrze něho, skrze víru v něho, skrze ve víru, že on svou smrtí na kříži smyl naše hříchy, a že poté co zemřel, byl vzkříšen a vzat zpět na nebesa... A zde je doteď. stále. Že je věčný. Že sedí Bohu Otci po pravici a přimlouvá se za nás.
To je pomoc pro nás. To je záchrana pro nás. Pro všechny. Ale základní podmínkou je, že sami sobě přiznáme, že nejsme dobří. Že jsme naopak zlí, plní nenávisti, závisti, hněvu.. že nikdo z nás lidí není dobrý. Pak, když toto všechno vyznáme na kolenách Ježíši Kristu, když mu vše povíme, vyplačeme to, když naše slzy tečou proudem... pak z nás Ježíš smývá opravdu všechny naše hříchy a očišťuje nás. A pak, když máme najednou nové čisté srdce, které dokáže teprve milovat, protože se mu teprve tímto aktem dostane lásky od Boha, jsme ukotveni na té skále - u Ježíše Krista. Tu pocítíme tu pevnost. Kterou se nám stal Ježíš. A pak se radujeme. A milujeme. A nebojte, nestáváme se bezhříšnými. Stále hřešíme. Ale - už si to uvědomujeme a svoje hřích stále vyznáváváme. A snažíme se být lepšími a modíme se za to. Modlíme se za milost a také ji dostáváme. A tak se stále více přibližujeme ke Kristu, k jeho podobě. A celý život najednou dostává smysl.
A kdy se to vlastně vše přemění? Když uznám, že nejsem dobrý. Když už vím, že si nezasloužím nic dobrého, jen smrt. Když si uvědomím, že naprosto vše v mém životě je od Boha. A hlavně, když se tak ponížím, najednou je sebelítost pryč. Proč? Protože sebelítost je vlastně pýcha. Pýcha na to, jak jsem dobrý, jak si zasloužím dobro. Jak si zasloužím to a to a to... A když už vím, že to tak není, sebelítost mizí. občas se samozřejmě může objevit. Ale už víš, co to je..... Okamžitě je třeba tento hřích vyznávat Kristu, a on pomůže.
Od malička jsem věděla o svém strachu z lidí. Neustále - ve škole, na táborech, ve sportu, později i v práci, mě provázeli pocity méněcennosti, strach z odmítnutí, strach z nepřijetí a s tím spojený vzdor, uraženost. A toto vše zmizelo až s Kristem. Teprve, až jsem uznala, že nejsem dobrá, že jsem špatná, že ti, které jsem odsuzovala, nejsou horší než já, až jsem uznala, že hřeším. že hřeším stále. až jsem uznala, že jsem se stále zaměřovala na sama sebe. že jsem pro sebe chtěla něco lepšího, že jsem si myslela, že si zasloužím něco lepšího. Teprve až jsem přestala koukat na sebe sama, teprve potom mě opustila sebelítost. Teprve potom se objevila láska k druhým. Teprve potom se objevila radost z pomoci druhému člověku. Teprve tehdy jsem obživla. Od té doby žiju. Přesně jak se to píše v Bibli. Žiju s Kristem v srdci. Jiná cesta není. Opravdu.....
A jestli tento článek pomůže i jen jedinému člověku, třeba zrovna tobě, obživnout, tedy žít velkou radost v srdci, která nezávisí na tom, co opravdu mám já sama, pak to bude Boží požehnání. Krása.. Ať Pán požehná tomuto psaní. Píšu to s láskou v srdci vám všem. Tobě. Protože můj život je tak proměněn, tak plný milosti od našeho Pána Ježíše Krista, že se prostě o ni musím dělit s vámi. Je to radost. Je to naplňující. Ať vám všem Pán žehná.